Petr Tichý: Když najednou zvoní jinak

Kniha “Když najednou zvoní jinak“, je vyjímečná svým autorem – Mgr. Petrem Tichým, celoživotním učitelem nejmenších žáků. Zamyšlení nad učitelským povoláním a vnímání světa jeho pohledem vyjadřuje i podtitul knihy  –  “Co zlobí učitele /kromě žáků/”.

Autorova předchozí kniha “Škola podle kalendáře”  byla vyznáním začínajícího pedagoga o jeho očekávání při nástupu do školního kolotoče a následně uvedením jeho neotřelých pedagogických praktik v realitě. Dle zkušeností rodičů a dětí, se stal nejoblíbenějším učitelem na základní škole v Karlíně. Nynější kniha je jakýmsi zúčtováním třicetileté učitelské praxe v kontextu současného dění.

Kniha má 211 stran formátu 155 x 214 mm. Brožovaná vazba

Ukázka z knihy:

Poslední den školního roku! Dnes jdou žáci do školy jenom na otočku. Důležitou otočku, při které vymění květinu za vysvědčení. A během těch pár minut všechny školní povinnosti rázem transcendují do prázdninového nekonečna. Kdo z rodičů podlehl vábení levnějších dovolenkových předtermínů a své dítě již odvezl na chorvatské pobřeží, ten o tento důležitý okamžik žáka ochudil. Vysvědčení mu ve škole sice schovají, ale pomyslná cílová páska pro něj letos zůstane neprotržena. Škoda. Co má začátek, mělo by mít vždy i konec!

Po včerejší odpolední průtrži mračen se venku drží kromě louží i svěží vzduch. To je dobře, protože nervozita a pohnutí dnešního slavnostního rána už tak dost ztěžují dýchání. Copak na tom vysvědčení asi nakonec bude? Zatímco Matylda své maturitní vysvědčení dostala již před měsícem a teď si užívá zasloužený klid, její sestra Róza čekala právě na dnešek. Spolu se čtyřmi sty spolužáky vyrazila dnes do Základní školy Jakuba Jana Ryby naposled. Vysvědčení vloží do desek, a pro letošek konec!

Je tomu přesně rok, kdy jsem rozdal svá poslední karlínská vysvědčení. Moji loňští prvňáci dnes zakončují už druhý školní rok. Jistě ho s paní učitelkou Pavlou dobře prožili a právě nyní ukrajují jeho poslední minuty. Cítím to jejich napětí a nervozitu až sem. Hurá, prázdniny jsou tady! Kolikrát jsem již prožil tento hraniční den. Den – most. Most mezi pevninou a ostrovem. Bájným prázdninovým ostrovem, vysněným místem. Most, který nás každého dovede tam, kam člověk chce. I letos po tom mostě kráčím, jen jdu vlastně v protisměru. Vracím se na pevnou zem. Z ostrova pedagogického přemítání na pevninu pedagogické praxe.

Od září nastupuji jako učitel na základní školu. Nestanu se sice přímým kolegou Jakuba Jana Ryby na „jeho“ zdejší škole, jak jsem zamýšlel. Mým působištěm bude škola jiná. Člověk míní, Bůh mění. A tak jsem se, zdá se, přestěhoval do Rožmitálu proto, abych nakonec učil v nějakém ještě úplně jiném místě. Po tolika letech, kdy jsem bydlel přímo ve škole a z postele k tabuli jsem to měl minutu a půl, budu každý den ráno dojíždět do jiného města.

Zdánlivě banalita, vždyť přece řada lidí za prací cestuje, na tom dnes není nic zvláštního. Jistě. Jsou však profese, v nichž hraje roli i „domáckost“ pracovníka. Domorodost, příslušnost k místu. A mezi ně patří i učitelství, tedy konkrétně učitelství na prvním stupni základní školy. Druhostupňový fyzikář nebo chemikář (kolegové prominou) je předmětem svého zájmu apriori daleko méně vázán na místo působení než učitel, který vede nejmladší žáky. V případě elementaristy, který děti uvádí do „základů světa“, je však znalost místa předpokladem odbornosti. Na znalosti místní historie a folkloru totiž z velké části stojí fundament veškerého primárního vzdělávání. Vazba k místu je na počátku vzdělávání naprosto zásadní. Učitel by měl ve městě nejen učit, ale být toho města vědomou součástí. Není dost dobře možné, aby správně vedl své žáky ten, kdo neví, jak vypadá městský znak, neví, kde je radnice nebo komu je zasvěcen místní kostel.

Proto už několik týdnů studuji historii a navštěvuji památky města, jež se má stát mým působištěm. Zámek, park, kostel, muzeum, galerie, hřbitov, náměstí, radnice, pivovar, pošta, synagoga, židovský hřbitov, infocentrum, nádraží, záhadný kříž, starý most… A samozřejmě škola. Zatímco do učitelského sboru a do metod samotné instituce budu mít teprve možnost postupně pronikat, seznámil jsem se teď především s budovou školy. Postavil jsem se před vchod a nechal na sebe působit její architekturu. Budova právě letos oslaví své 90. výročí. A přestože je mladší než ta pražská školní budova o pouhých třicet let, je to naprosto jiný svět. Pro člověka, zvyklého na zdobnou karlínskou secesi Josefa Sakaře, jsou rovné stěny funkcionalistické stavby velikou změnou. Namísto štukových ornamentů, sloupků, fresek a oblých křivek zde člověka překvapí přiznaná účelnost a strohost. Budova zdejší školy je hranatá. S rovnou fasádou, bez jakýchkoliv příkras. Pouze rovné linie. Jak se vlastně stavební styl projevuje při učení? Jak to, že ještě nebyla nikým popsána závislost kvality pedagogického procesu na architektuře školní budovy? Jak se může projevit funkcionalistická architektura na práci učitelů a žáků? Odráží se ta účelnost a hranatost nějak při samotném vzdělávání? Jaké je? Je přímočaré, rovné, bez zatáček? To je pro mě zatím jedna velká neznámá. A není sama, těch neznámých je samozřejmě daleko víc. Například – kolegyně a kolegové. Tedy především kolegyně, neboť na prvním stupni budu jediným mužem. Bude tam také nějaká „Irena“ jako v Karlíně, která bude mít vždy po ruce to, co člověk potřebuje, a ráda mu věc půjčí? Bude tam také nějaká  „Míša“, která vždy pomůže a na každého se usměje? Kdo tam bude?

Začínám od píky! Bude toho jistě velmi mnoho, co bude jinak a čemu bude třeba přivyknout. Jedno však, zdá se, přetrvá beze změny. Nový pan ředitel Miroslav kývl na můj Pracovní kalendář. Už mám dokonce vytisknuté obálky. Na jejich titulní straně je nové logo. Tučňák. A nápis „Základní škola Březnice“. Město Březnice leží zhruba osm kilometrů jihovýchodním směrem od Rožmitálu. Přes Vševily a Hlubyni jsou to dvě hodiny pěšky krásnou krajinou, předevčírem jsem si tu cestu prošel. Naštěstí ale jezdí párkrát denně i autobus, který to  zvládne za čtvrthodinu. Školu jsem už několikrát navštívil. Po roce jsem tak opět uslyšel zvonění. Školní zvonění. Zvonek v březnické škole má trochu jiný zvuk než ten, který frázuje život v Karlíně. Je tišší a zvoní kratší dobu. Nebo se mi to jenom zdá? Určitě zvoní jinak, byť plní stejnou funkci jako ten v naší škole. Ale počkat! Která škola je teď vlastně ta naše?

Z tajného úkrytu na půdě domu si vyzvednu svůj poklad – ty žluté křídy od Kristýny. Také musím najít krabici s nápisem KATEDRA. Tam mám veškeré učitelské pomůcky, které jsem letos při zařizování nového domova nepotřeboval. Přesně jeden rok. Když se tak dnes ohlížím zpátky, nevyhnu se bilancování. Co mi ten neobvyklý rok přinesl? Co bych udělal jinak? Je něco takového? No tak určitě… Tu dřevěnou poličku pod kuchyňskou linkou bych nakonec připevnil o pár centimetrů výš.

Venku střídavě svítí sluníčko a chvíli je zataženo. Brusinka leží na sedačce v průjezdu, Metoděj se hřeje na zahradě vedle zeleninového záhonu. Už sklízíme – hrášek, petržel, salát i pažitku. Mrkve zatím dosahují pouhých čtyř centimetrů. Fouká mírný vítr. Od rybníka sem zaléhá řev racků a kachen. Zmrzlina byla dnes pro děti zadarmo. A na rožmitálskou radnici se pár dní před Slavností královny Johanky opět vrátil ciferník. Prázdniny už tedy budou odpočítávat opravené hodiny. Položil jsem před sebe seznam svých budoucích žáků. Zatím je to pouze sloupec mně nic neříkajících jmen. Jmen, která se mi teprve   zhmotní. Zlidští. Už za dva měsíce. To nám společně najednou začne zvonit…

Těším se na vás, prvňáčci! A nebojte se, já budu ve škole také nový. 

V Rožmitále pod Třemšínem dne 28. června 2024, v předvečer svátku sv. Petra a Pavla.